Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů

Místopředseda Senátu Jiří Šesták: Děkuji, paní senátorko a do rozpravy se nyní přihlásil pan senátor Lumír Kantor. Prosím, pane senátore.

Senátor Lumír Kantor: Dobrý večer, vážený pane předsedající, pane ministře, milé senátorky a vážení senátoři. Aniž bychom si to domluvili, tak na sebe budeme navazovat, protože ohledně toho zákona jako takového - a budu trošku, ale to prosím neberte jako sebestřednost, že budu mluvit o své praxi - ono to souvisí hodně a všiml jsem si během debaty, protože vystupuji poprvé tady, tak jsem si během těch debat všiml, že přece jenom určité paralely třeba se zaměstnáním se hledají. Takže bych se na to díval z pohledu - jsem pediatr 25 let, skončil jsem v 1990 a 20 let jsem primářem novorozeneckého oddělení velkého novorozeneckého oddělení regionálního centra v Olomouci a 12 let jsem předsedou České neonatologické odborné společnosti, která se zabývá péčí o novorozence. Považuji se primárně za pediatra, potom se považuji za neonatologa, 20 let dělám soudního znalce pro pediatrii. Podíval bych se na to asi tak, tady se vytváří na těch papírcích, které kolují atd., se vytváří dojem, že posledních 12 let, co vznikl obor praktického lékaře pro děti a dorost, je konečně to pravé. Ale to není pravda. Ten obor vznikl v 50. letech, pediatrie na velmi vysoké úrovni udržuje si tu kontinuitu až do dneška. Myslím si, že v lékařské péči o děti jsme opravdu pořád na špičce světa. Tam jenom bych chtěl vzpomenout na to, to vzniklo právě naopak. V těch 50. letech taková velká jména jako prof. Švejcar, Houštěk atd., ti začínali a ti šli do toho terénu z nemocnic. Čili tento obor jakoby vznikal právě z nemocnic. Naše generace, moje generace pediatrů vyrůstala v podstatě na ideálech tady této společné jedné pediatrie nedělitelné.

Nedělitelné a pro mladou generaci mám pocit, že jsme dlužní určité věci. A to je právě ta komplexní pediatrie. Přece dítě se nedá rozdělit na to, jestli je zdravé nebo nemocné. Mimoto to zdravé dítě my máme taky. Já mám na svém oddělení asi 2500 porodů ročně, čili to je velká část. To už není ani doména praktického lékaře pro děti a dorost, ale je to v nemocnici a mám tam ty děti v nemocnici. Sociální péči se zabýváme hodně, řešíme pořád sociální problémy maminek. A ten systém je taky propracovaný.

Rok jsem pracoval v devadesátých letech, když jsem skončil školu, tak jsem rok pracoval. V podstatně ze dne na den jsem se ocitl v pozici praktického lékaře. Tehdy se tomu říkalo jinak. A byl jsem tam rok. Protože kolegyně onemocněla, tak jsem tam šel. Byla to vynikající zkušenost. V těch osmdesátých letech, netušíc ještě, že revoluce to všechno tak nějak změní pro mě, tak jsem počítal s tím, že vzhledem k nějakému kádrovému profilu bude pro mě asi vrchol, když půjdu jako vodní lékař. A přál jsem si to, protože já si jich velmi vážím, praktických lékařů pro děti a dorost. A myslím, že to je důležitá práce. Ale je to pediatrie, není to samostatný obor.

Jestliže by vám onemocnělo dítě, tak půjdete k pediatrovi a nebudete vybírat, jestli tak, nebo tak. Na všechny atestace, které jsem měl možnost vidět a zkoušet, tak tam mluvíme o pediatrii a mluvíme s kolegy o tom, jak je to doma, jak to mají doma, jak je potřeba dělat tu pediatrii doma a jak je to potřeba dělat v nemocnici. Ale nerozlišujeme to. Zabýváme se hodně dispenzární péčí atd. Takže té mladé generaci to jsme dlužní, protože naopak, pokud tam vznikne ten tlak, tak tam vznikne konkurenceschopnost a donutí to obě strany, aby začaly na sobě víc pracovat.

Současný průměrný věk je - jak z kterého zdroje - 54, nebo 58 let praktických lékařů. A jestliže za posledních 12 nebo 14 let bylo odatestováno 270 pediatrů, tedy praktických lékařů pro děti a dorost, tak je to nedostatečná dávka. Důležitá věc je, že neexistují nikde, můžeme si říkat, já nevím, odkud pochází ta legenda o tom, jak nám svět závidí náš současný systém. Já jsem si to zjišťoval tady u Evropské pediatrické asociace a odepsali mi, že žádná evropská země neuvádí, že má rozdílné vzdělání pro pediatrii, spolupracují v té pracující primární péči respektive nemocniční péči. Čili v celé Evropě mají jednu pediatrii.

Takže neslyšel jsem o tom, že by se někdo zabýval tím, že by chtěl přijmout náš model. A to v tom kontaktu jsem díky tomu předsednictví v odborné společnosti. Asociace lékařských fakult, kolegium děkanů podporuje, považuje za správné sloučení stávajících oborů pediatrie a PLDD, neboť změna směrem k jednokolejnému vzdělávání v tomto oboru je v souladu s trendem v EU i ve světě. A další - Česká pediatrická společnost, podepsaná zároveň Českou neonatologickou společností, Českou společností dětské chirurgie atd. Potom tady mám ze Slovenska a další a další. To asi nemá teď už smysl o tom mluvit.

Tam je důležitá kontinuita. Já mám na oddělení 12 lékařů a tím pádem občas potřebuji pomoct. Pomoct se službami, s pohotovostí. Přijdou za mnou kolegové z praktických lékařů pro děti a dorost. Tam to není odděleno, to je jedna pediatrie. Naopak mně se může stát, jestliže už 25 let dělám na intenzivní péči a prožívám ty stresy na nočních službách, tak se mi může stát, že za 5 let budu chtít jít pracovat někam jinam. Kde ne, že by to bylo lehčí, ale kde je to poklidnější, že se člověk nemusí celou noc bát o děti, dvě tři děti, že mu třeba umřou.

Takže to je pro mě zase určitá naděje v tom, že bych mohl na ten obvod jít. V současné době nemůžu pracovat jako praktický lékař pro děti a dorost. S pětadvacetiletou pediatrickou praxí, protože nemám onu atestaci. Kterou má tedy málokdo, ale přesto vždycky si najdou nějaké cesty pravděpodobně.

Takže ta zastupitelnost lékařů je podle mě podstatná. A potom bych pokračoval od toho principu obecného, kdy podle mého názoru to je právě ta pediatrie, k tomu speciálnímu. Jestliže chceme mít nástavbovou atestaci z praktického lékařství, vynikající. Ale když jsme debatovali o tomto zákonu, tak já sám jsem prosazoval, aby neonatologie, můj obor, nebyl základní obor. Aby to byla prostě pediatrie, a potom teprve neonatologie. Dětská kardiologie - obrovské úspěchy profesora Šamánka. Ale všichni jsme začínali nebo začínáme jako pediatři. Takže si myslím, že nic nebrání tomu, aby praktické lékařství pro děti a dorost bylo dál, aby ten pediatr mohl navázat a opravdu na vysoké úrovni se vyškolit v praktickém lékařství.

A tu sociální problematiku jsem říkal. Takže já nevím, kde je ta hranice u té pediatrie? Kdo mi to řekne po mých pětadvaceti letech, kde ta hranice pediatrie je? A toho praktického lékařství? Já si nedovedu představit, ve svých znaleckých posudcích dostávám k dispozici i posudky ohledně praktického lékařství, dostávám posudky z jakéhokoli věku atd. Takže to si myslím, že samo od sebe odráží tyto všechny údaje.

Takže to je asi všechno, co jsem chtěl říct. Chtěl jsem vás požádat i ve jménu těch generací, které tady byly, které tomu věnovaly kolikrát opravdu i život, a některé ty kolegy jsem znal, chtěl bych požádat, až budete hlasovat, tak abyste hlasovali pro jednotnou pediatrii. Děkuji.

...

Senátor Jan Horník: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, já jsem na tom obdobně jako kolega Miloš Vystrčil. V podstatě o té branži taky moc nevím a skončím tam většinou jako pouze pacient.

Tady byl vznesen dotaz, proč Česká lékařská komora více neakceptuje návrhy, které jí chodí z ministerstva? Prosím vás, podívejte se, kolik jsme měli ministrů od roku devadesát? Podívejte se, to je ministr za ministrem. To je stejné jako na Ministerstvu dopravy. Já nevím, jestli pan ministr teď bude na krátkou dobu, jestli vydrží dál, ale kdyžtak bude pouze jeden v pořadí, byť mu to úplně nepřeji. Ale ta situace ve zdravotnictví je šílená. A když si vezmu všechny předřečníky, mimo těch laiků, nás posledních tří, tak vlastně docházím k názoru, že to jsou ale špičky v oborech. To jsou skutečně hodně erudovaní kolegové, dneska senátoři, které ta jejich erudice vytáhla až sem nahoru do Senátu. My bohužel v našem klubu žádného takového lékaře nemáme. Nicméně si myslím, že je zapotřebí se ozvat.

Protože určitě i vás, jako mě, kontaktovalo mnoho dětských lékařů z vašich obvodů. Já jsem se dokonce s některými z nich sešel. Ono z pozice velké nemocnice - a jak tady řekl i pan ministr - ono to je úžasné, řekl to tady i další kolega, jak se řídí ty obrovské kolosy, tak je to v mých očích fabrika, která je samozřejmě mnohdy důležitá, protože u některých opakujících se zákroků to samozřejmě nelze udělat v malých nemocnicích a je dobré, že tady ty kolosy máme. Ale na druhou stranu je to přece jen trošku zautomatizované a ten pacient tam jde svým způsobem jako kus. Zaplaťpánbůh, že ta medicína je tak daleko, že ten kus vypadne docela dobře zrenovován. Většinou tedy, na 99,9 %. Takhle já vnímám jako laik dneska zdravotnictví. A dokonce si myslím, že to je dobře.

Ale mluvím o dětech. Nebo mluvíme o dětech. Všichni jsme si asi prošli dětskými pediatry v našem mládí, naše děti. A co já mám říct na takovém Žluticku, kde je paní doktorka, které je 85 let? A v podstatě za ni není náhrada. Samozřejmě tady ředitel velké nemocnice řekne: "No, však oni přijedou sem k nám." No jo, ale ono už z toho Žluticka do těch Varů je to obrovský kus cesty, teď si tam musíte vyčkat frontu, než se na vás dostane. Ale hlavně, podle mého, tam chybí ten neosobní přístup, a o tom tady já mluvím.

To znamená, co budete dělat s autistickými dětmi, s kterými jsem se já, s jedním konkrétně, setkal, kdy to dítě chodí na tu pediatrii, a to tam není 5, 10 minut, ono je tam třeba hodinu, s tím dítětem se musí pracovat. A to se domnívám já, že ta velká nemocnice při vší úctě k tomu, co se tam dělá, není schopna podchytit. Nevím, kde jsem to jednou četl, že vlastně třetina toho vyléčit se, nebo být pozitivní v tom stavu nějakém nemoci, je na psychice. A tu, mám dojem, velké nemocnice, byť dělají maximum, dneska vylepšují oddělení a podobně, ale to, co může dát pediatrička přímo v té ordinaci, to, mám dojem, tam v té nemocnici, ta nemocnice nemůže dát. Proto já bych chtěl se pokusit, vím, že to bude zbytečné, protože ty kapacity jsou tady skutečně velké ve vás, kteří za tu jednotnou pediatrii v podstatě bojujete, tak že se nic nezmění. Bohužel, to je i ten vzkaz doktorům u mě v tom senátním karlovarském obvodu, že se nenaslouchá těm, kteří jsou v té praxi. Já chci poděkovat kolegyni Šromové a Miloši Vystrčilovi, že našli tu odvahu a pokusili se to tady aspoň vyjádřit.

Víte, nám tady vždycky uniká ten, o koho jde. Už to tady říkala paní kolegyně Filipiová. Jde tady o lidi. A tady jde o děti, o naši budoucnost. Nechtějme děti hned odmalička dát do těchto velkých kolosů, když už jenom z té obrovské nemocnice jsou vyděšené, když tam přijdou. Ten doktor na místě udělá o hodně víc, minimálně na duši toho dítěte.

Děkuji za pozornost.

...

Senátor Lumír Kantor: Já nechci zdržovat, ale musím se ohradit proti těm slovům pana senátora Horníka, protože dehonestovat velké nemocnice jakýmsi způsobem, právě velké nemocnice, čtyři velké nemocnice... Jenom, jsou čtyři dětské hospicy, zatím tedy. Všechny ty dětské hospicy, tam jezdí ty děti, k těm dětem jezdí bez nějakých zatím kódů a tak dále, za těmi dětmi, které zůstávají doma, aby mohly umřít doma, tak tam jezdí, já to vím, protože jsem jeden z nich, tam jezdí kolegové z velkých nemocnic. Když potřebujeme nějakého praktického lékaře pro děti a dorost, tak se stane obrovská výjimka, když ten praktický lékař si to dítě vezme k sobě a jaksi začne ho léčit. Takže my ty děti potom musíme jaksi registrovat u našich velkých nemocnic. To nejsou konglomerace a továrny na zdraví. Tam jsou lidé, kteří mají ty děti rádi. Možná, že je trošku jiná situace v dospělé medicíně a pediatrii. Ale já jenom bych to chtěl tak vysvětlit, že ten svět není prostě černobílý, praktičtí lékaři a pediatři. Ten svět je prostě, pediatrie je jenom jedna. 25 let to dělám. Mé vzory to dělaly ještě déle. Kvůli nim jsem do toho šel.

Ale já nechci, jenom jsem se chtěl ohradit proti tomu, že i v těch velkých nemocnicích, v Motole, v Olomouci, v Brně a v Ostravě, jsou dětské hospicové péče, které jsou možná jakoby soukromé, ale nevydělávají, popravdě řečeno, a ti lékaři, co jezdí za těmi dětmi domů, tak jsou z velkých nemocnic. Neznám tam praktického lékaře, který by jezdil za tím dítětem domů.

Takže jenom, že tam ti lidé taky mají srdce.

A ohledně té paní doktorky, která má 85 let, pokud bude větší konkurenceschopnost, bude tam ochotna, tak i do těch Žlutic půjde některý z těch kolegů, který je třeba stárnoucí, nějakým způsobem, a už nemůže tu práci dělat v té velké nemocnici, tak tam půjde. Já jsem dělal jako praktický lékař rok. Nijak mě to nedehonestovalo nebo tak. Tam není ten postoj takový, že něco je méněcenného a něco ne. Většina pediatrů to tak má, že si nemyslí, že praktický lékař je něco... Čili to je hledání. My se o ty děti taky staráme, i po propuštění domů. Chodí k nám na prohlídky a tak dále.

To, co se posouvá dál, v oblasti výživy a tak dále, tak to jsou kolegové z velkých nemocnic, kteří jezdí a přednáší o tom a dělají doporučení.

Takže to jenom jsem se chtěl trošku ohradit. Děkuji.