Rodiče a má první léta

Narodil jsem se v Olomouci v roce 1962. Můj tatínek byl muzikant. Hrál v Moravské filharmonii a učil na flétnu. Podobně jako jeho táta, můj dědeček, který celý život hrál na bicí snad ve všech kapelách, které byly v okolí. Maminka pracovala na Lékařské fakultě Univerzity Palackého a ve Fakultní nemocnici. Její rodiče to neměli v životě jednoduché. Její tatínek, můj dědeček zemřel v květnových dnech roku 1945 a maminka, moje babička, se musela sama starat o tři děti. Byla velmi věřící, pracovala jako švadlena. V 50. letech se u nás doma na Čechově ulici konaly mše a setkání mladých duchovních, kteří byli v Olomouci u tzv. černých baronů. Jako dítko jsem dělal svým rodičům velkou radost, jakož i oni mě.

Základní škola

Po první třídě na Základní devítileté škole Vítězného února (nyní Helsinská) v roce 1968 jsem onemocněl. Dva roky jsem byl na léčení v Luži-Košumberku. Přirozeně na to nevzpomínám rád, ale určitě to svůj význam mělo. Pozitivní i negativní. Domnívám se, že ony dva roky se podepsaly významně na prožívání celého mého života - osobního i profesního. Do deváté třídy jsem pak žil jako každé dítě. Svoje dětství považuji za šťastné. Hudebka (flétna, lesní roh, tuba), trochu sportu - ploutvové plavání, oddíl Ostříži se skautskou minulostí i přítomností, jízdy s rodiči na chatu a do Zlína za babičkou a dědečkem, prázdniny...

Nástup na učiliště 

V 9. třídě jsem se nedostal na střední školu, tak jsem se vyučil v Mohelnici elektromechanikem pro opravu elektromotorů. Tři roky v učení mi daly do života mnoho. Vyrůstal jsem tak v realitě dělnické profese. Chození do práce na šest ráno, dojíždění do Mohelnice do školy a na praxi, občas práce při plnění plánu i v sobotu a neděli. Setkání s mnoha obyčejnými lidmi mě posléze vedlo k pochopení neobyčejnosti každého z nich. Tak jako i později v jiných životních etapách jsem i tam poznal výjimečné osobnosti. Taky jsem vnímal stále víc absurditu tehdejšího socialismu a vymývání mozků normalizací. Jelikož jsem tehdy k elektrotechnice moc vztah neměl, je pro mě zázrakem nedávno znovunalezená plaketa Vzorný učeň Závodů silnoproudé elektrotechniky.

Střední škola

Cesta ke střední škole vedla opět přes Mohelnici. Musel jsem složit rozdílové zkoušky z dějepisu, chemie, deskriptivy a fyziky a nastoupil jsem do druhého ročníku. V roce 1983 jsem Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Mohelnici ukončil. Maturoval jsem mimo jiné z energetiky a elektrických přístrojů a strojů. S tím pak byl drobný problém při přijímačkách na vysokou školu. Místo maturitní známky z fyziky a chemie jsme vepsali do přihlášky právě tyto předměty. Průmyslovka v Mohelnici byla bezvadná škola. Opět mezi spolužáky další přátelé, množství zážitků a některé vazby dodnes přetrvávající.  

Mé první zaměstnání

Nastoupil jsem do oddělení odbytu opravny elektromotorů v MEZ Olomouc-Holice a rok tam pracoval jako vedoucí odbytu. Moc jsem nerozuměl tomu, co tam vlastně dělám. A taky jsem nečekal, že mě budou chtít už po několikáté do komunistické strany, ale odolal jsem. Zážitkem byly takzvané prověrky nestraníků nebo jak se ta podivnost jmenovala. Lidé, kteří si se mnou běžně tykali, mi najednou vykali a vytyčili mi několik nestranických cílů. Jedním z nich bylo, že mám studovat vysokou školu. Neřekli jakou. Určitě nepočítali s dalším vývojem podle následujícího scénáře. Ale já v podstatě také ne. 

Cesta k lékařství

Na popud kamarádů a životních vzorů, i pod vlivem normalizačního procesu, jsem se rozhodl přihlásit na lékařskou fakultu. Mí přátelé byli vždy o "šuplík" výš. Já na učilišti, oni na střední. Já na střední, oni na vysoké... Zvolil jsem medicínu. Půjčil jsem si učebnice na Gymnáziu v Přerově a rok se učil biologii, chemii a fyziku. V roce 1984 jsem udělal přijímací zkoušky. Tehdejší ředitel MEZ Holice tomu aktivně bránil, byl jsem před fluktuační komisí, musel jsem projít se základním platem, sedmiměsíční výpovědní lhůtou a jinými úskalími. Tato šikana nebyla nic příjemného, ale na druhé straně to paradoxně podpořilo mou motivaci. I přesto však na toto období rád vzpomínám.

Lékařská fakulta

Studentská léta. Velmi krásné období mého života. Prošel jsem fakultou s vyznamenáním, snad poprvé za život jsem neměl potíže s učením. Svému zpoždění tří let od mých vrstevníků (učiliště trvalo tři roky) jsem vděčný za to, že jsem skončil fakultu až v roce 1990. Mohl jsem tak zažít nádherné revoluční měsíce ještě jako student. Účastnit se manifestací, po nocích tisknout doma v kuchyni s tátou a kamarády jednoduchou metodou letáky. Od té doby vím, jak voní tiskařská čerň. Od začátku vysoké školy jsem snil o dětském lékařství. Na promoci a to, co přijde, jsem se těšil. Byl jsem v první skupině, kterou promoval profesor Josef Jařab v roli nového rektora university. Měl jsem děkovnou řeč a velmi si toho vážil. Fakultu jsem ukončil v 28 letech.

Nemocnice v Přerově

Uvažoval jsem o praxi dětského praktického lékaře na Jesenicku. Ale po revoluci se poměry změnily natolik, že bylo možné nastoupit do nemocnice v Přerově. Uposlechl jsem rady docenta Navrátila, tehdejšího přednosty Dětské kliniky Fakultní nemocnice a rodinného přítele, abych do atestace pracoval jako lékař dětského oddělení v nějaké menší nemocnici. To byla moc dobrá praxe a v mnohém mi ulehčila náročný přechod na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci po atestaci v roce 1993. Kolektiv tam byl bezvadný a často na něj vzpomínám. Měl jsem štěstí na primářku Evu Šenkýřovou, která mě naučila základům pediatrie. Vedl jsem tam tehdy i jeden tábor pro obézní děti, sám výrazně obézní...

Primářem ve Fakultní nemocnici v Olomouci

Ve Fakultní nemocnici v Olomouci jsem začal pracovat v roce 1993. První léta jsem strávil na Dětské klinice, poté na Novorozeneckém oddělení. Nešťastnou událostí pro mne byl odchod mé paní primářky Helenky Župkové. Měli jsem krásný vztah, takřka mateřský. Nechávala mi volnou ruku na zavádění nových postupů a měli jsme navzájem jeden u druhého pevné zázemí a důvěru. Právě v tomto období se nám podařilo snížit novorozeneckou úmrtnost na "pouhou" desetinu. V mých začátcích umíraly děti desetkrát více a nebylo výjimkou, že za noc zemřely i dvě. V roce 1997 jsem se stal primářem Novorozeneckého oddělení, rok po atestaci z novorozeneckého lékařství. Je tomu tedy necelých 20 let. Na oddělení se staráme o novorozence z celého kraje. Na oddělení máme lůžka pro 50 novorozenců, jednotku resuscitační a intenzivní péče a téměř 80 zaměstnanců

V čele odborné společnosti

Jsem předsedou České neonatologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. To je pro mě velká zodpovědnost a čest, byl jsem do této funkce zvolen kolegy. Odborná společnost je garantem péče o novorozence v České republice. Podařilo se mi mimo jiné složité věci vyjednat dotaci v rozsahu asi 90 milionů korun z tzv. Norských fondů v letech 2009 a 2016. Byla věnována všem 12 perinatologickým centrům v republice. Také se mi podařilo získat peníze v rámci IROP Evropské unie v rozsahu asi 750 milionů korun pro zakoupení nových přístrojů pro 12 perinatologických centrech v České republice. Tedy pro novorozenecká oddělení a porodnice.

Během té doby jsem se naučil mnoha věcem, které bych jinak neprožil. Množství jednání na ministerstvech a s ostatními kolegy, garance odborné péče o novorozence v celé republice, oblast evropských dotací, vědy a výzkumu, požadavky na rychlou reakci, řešení více požadavků najednou, koordinace kolegů po celé republice, neústupnost v některých problémech v mezích slušnosti a mnoho jiného, což mi bylo výbornou průpravou pro současné rozhodnutí kandidovat do Senátu, horní komory českého Parlamentu.

Kantor kantorem

V roce 1996 jsem se vrátil na Lékařskou fakultu UP v Olomouci. Tentokrát však ne jako student, ale kantor. V roce 2004 jsem obdržel titul Ph.D. za práci o autonomním systému novorozených dětí a jejich variabilitě srdeční frekvence. Jsem členem Akademického senátu fakulty a odborným garantem na Fakultě zdravotnických věd UP v Olomouci. Vedu výzkumné projekty, diplomové a bakalářské práce, jsem autorem a recenzentem odborných článků. Studenty mám velmi rád, jsou tvůrčí a většinou čestní. Když se s nimi jedná fér. Je mi velkou ctí, že mohu přispět k výchově budoucích lékařů na fakultě, kterou jsem sám před lety absolvoval. 

Soudním znalcem

V dubnu 1999 jsem byl jmenován soudním znalcem v odvětví zdravotnictví, obor pediatrie, specializace neonatologie (novorozenecké lékařství). Jsem členem Znaleckých komisí Ministerstva zdravotnictví ČR, krajských znaleckých komisí a komise Lékařské fakulty UP a Fakultní nemocnice Olomouc. Velmi zajímavá činnost, která se netýká jen vyšetřování a soudních jednání ohledně novorozenců. Ale i posuzování v oblasti celé pediatrie. Na základě některých chyb, které se dějí jinde, mohu předcházet případným nedostatkům u nás na oddělení. Tím zvyšujeme bezpečí našich dětí, rodičů i personálu

Skaut

Skautem jsem od dětství. Začal jsem jako šestileté vlče v roce 1968 v 7.oddíle, který založili v Olomouci moji rodiče mající přezdívky Čibi a Lilka. Vzpomínám si, že po pobytu v nemocnici jsem v roce 1973 jel s tátou na tábor 6. oddílu "Ostříži", v té době již pionýrského, jelikož rodiči založený oddíl byl komunisty zakázán. Dostal jsem přezdívku Bizon, která mě od té doby provází. U Ostřížů jsem pak byl až do porevolučních let. V oddílu Ostříži jsem strávil krásná léta. Zvláště v období dospívání. V 90. letech jsem absolvoval Vůdcovské zkoušky a Jesenickou lesní školu, stejně jako Instruktorskou lesní školu pro zdravotníky. Skaut mi přinesl celou řadu zážitků, které si rád připomínám. Potkal jsem zde spoustu přátel. Vzpomínám na ilegální předávání skautských ideálů, metod výchovy, symboliky a myšlenek. To vše mi velmi pomohlo zformovat jasný pohled na svět a roli každého z nás v něm. Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě i všechny zúčastněné byl nezapomenutelný tajný skautský slib 9. září 1979 na srubu v Jeseníkách. Šlo o akci ohrožující existenci mého táty, rodiny, ale i všech zúčastněných. Troufám si tvrdit, že tato událost ovlivnila nás všechny slibující skautské bratry na celý život. Další tajné sliby, dělané už jinde a jinými tak úspěšné nebyly a státní bezpečnost se o ně intenzivně zajímala. Ten náš z roku 1979 však neprozradil nikdo. Vedl jsem množství táborů jak pionýrských ve skautském duchu, pak konečně už i skautských. Někdy i dva za prázdniny. Byla to velká škola pro snad všechny vlastnosti, které lze pojmenovat. Tolerancí a diplomacií počínaje a vytrvalostí a trpělivostí konče. V prosinci 1989 jsem měl možnost zúčastnit se jako doprovod olomouckého zástupce obnovení činnosti skautingu v Praze. Fantastický zážitek.