Ten den jsem viděl střelbu do lidí. V roce 1968 mi bylo šest let...
(22.8.2016)

Bylo mi šest let. Nepamatuji si z 21. srpna 1968 téměř nic. Přesto si vybavuji mnohem více než v jiných dnech toho roku. Ten den jsem totiž viděl střelbu do lidí.

S mojí olomouckou babičkou jsem byl na prázdninách v Liberci u strýce. S bratranci jsme babičce utekli. Byli starší a tak jsem šel s nimi. Ve vzpomínkách vidím tanky, srocení lidí, zoufalství a obrovské napětí. A pak byla slyšet z jednoho tanku střelba kulometem. Mám dojem, že jsem i viděl někoho padnout na zem, snad poté, co po tanku bezmocně hodil cihlou. Taky se mi vybavuje nějaké lešení
s lidmi, na něž sovětský voják střílel. Jsou to jen kusé vzpomínky, schované v paměti. Ale těch dalších 22 let si už pamatuji velmi zřetelně. Můj táta používal jako magnetickou tabuli plechovou tabulku s názvem naší ulice desítky let. Stejně jako ostatní ji sejmul z našeho domu, aby zmátl okupanty. A pak postupná devastace nadějí v obrození, kolaborující občané a čistky. A emigrace. Skutečná emigrace bez naděje na návrat.

Bratr mojí maminky emigroval v roce 1969. Jmenoval se František Valert, narodil se v roce 1932. Válka tři děti mojí babičky připravila v roce 1945 o tátu. František vystudoval Slovanské gymnázium a pak kameru na FAMU v Praze. Úspěšně se podílel jako hlavní kameraman na mnoha známých českých filmech. Byl spolupracovníkem Zdeňka Podskalského. Namátkou si vzpomenu na filmy Světáci či Bílá paní. Asi si jen málo lidí všimlo, že za normalizačního režimu nebyl uveden v závěrečných titulcích Šíleně smutné princezny kameraman... Tak byl Husákův režim důsledný. Odešel s mým bratrancem a tetou do Anglie a pak do Kanady. Pracoval v továrně a točil i nějaké dokumentární filmy. Podařilo se mu udělat konkurs na UCLA, kde založil katedru kamery. V Los Angeles se mu dařilo, dosáhl řádné profesury, byl oblíbený studenty. Zemřel ve věku 62 let. Ostatky jsou uloženy na hřbitově v Olomouci.

Po roce 1969 už nikdy nepotkal svoji matku. Se sestrami se naposledy viděl koncem 80. let, kdy v rámci Fulbrightova stipendia navštívil Československo. Patřil do generace Miloše Formana, Miroslava Ondříčka, Vladimíra Pucholta a nespočtu jiných emigrantů. A právě jeden ze začátků tragédie několika generací lze hledat v okupaci 21. srpna 1968. Tehdy jsem ztratil na celé dětství a mládí velkou část své rodiny. Tehdy jsem taky viděl střelbu do lidí. Bylo to poprvé a doufám, že naposledy. A v dalších letech přicházely desítky jiných lží a nespravedlností. Tehdy ve mě uzrálo přesvědčení, že nikdo nemá právo na násilí a omezování svobody. Nikdo. Tedy žádný jednotlivec, národ, režim či ideologie. Devastace našeho národa, způsobená okupací sovětských vojsk spolu s tuzemskými kolaboranty je hmatatelná
i do dnešních dnů. Každá česká rodina totiž měla své ztracené Františky...