Chybí nám sovětská okupační armáda?
(27.6.2016)

Před 25 lety odjel z naší republiky poslední voják okupační armády Sovětského svazu. V Olomouci byla od roku 1968 velká vojenská síla. Dodnes je možné najít většinou nevzhledné připomínky ruské okupace.

Tak ji totiž většina národa označovala. Všudypřítomní vojáci, ale i jejich rodinní příslušníci byli všude. Tramvaje, město, rozsáhlé plochy, kam noha běžného olomouckého obyvatele nevstoupila. I ten, kdo bydlel jen pár set metrů od letiště v Olomouci - Neředíně netušil jak to vypadá sto metrů od hlavního vstupu na hřbitov. Dlouhé kilomentry plotů z vlnitého plechu skrývaly jiný svět. V oknech paneláků nebyly záclony, ale noviny. Boty v českých obchodech se nakupovaly v desítkách kusů, naopak do ruských obchodů chodili jen Sověti. Základní škola pro ruské děti byla u sídliště na Černé cestě. Hned vedle cesty do Vojenské nemocnice byl i kulturní dům, kam pro svou ideologickou lekci chodili i žáci českých škol.

V budově současné pedagogické fakulty bylo velitelství, v němž se děly věci, o nichž dodnes nemáme tušení. Stavěly se nové a nové vojenské objekty, na letišti byla opravna bitevních vrtulníků, jejichž piloti zkoušeli své opravené stroje nad Olomoucí a snad na obyvatelích trénovali střelbu pomocí fotografických přístrojů. Když helikoptéry přelétaly nad sídlišti, chvěly se okenní tabulky a hrníčky poskakovaly na poličkách jak zběsilé.

Po třídě Míru běžně jezdily kolony vojenských aut a na cisternách azbukou psané slovo "Ogneopasno" bylo jedno z prvních, které si žák čtvrté třídy mohl přelouskat. Když přestali jezdit, byl najednou klid a prach doma se nemusel utírat každý den.

Ženy se zlatými zubními protézami byly v tramvajích a jedna z nich oznámila, že odjedou domů,
až se budeme my Češi plazit hlady po zemi. Na druhé straně nám bylo líto mladých kluků v černých uniformách označených písmenem P (jako regulovčik), kteří o hladu a žízni čekali desítky hodin
na křižovatkách, aby pak dlouhé a temné kolony navedli na křižovatce správným směrem. Nelze se divit, že soucitní lidé jim donesli vodu nebo jídlo. A další a další mladí vojáci, kteří se během dlouholeté služby za výše zmíněný plot naopak na druhou stranu nedostali. Dokonce došlo k tomu, že utíkali. Jeden z nich dokonce v roce 1981 v blízké vesnici zabil kladivem mladou maminku s dvěmi dětmi. Tajně byl předán naší policií Rusům a byl za necelé tři týdny odsouzen a zastřelen daleko za našimi hranicemi.

A do toho všudypřítomná hesla...Vymývání mozků "Bojem za mír", "Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak". Celou dobu vydržela normalizace s několika málo hesly. Fantazie jejich tvůrců zase tak bezbřehá nebyla. Dokonce byli žáci základních škol v pionýrských krojích nahnáni do velikého shromáždění na hlavní náměstí a společně s dospělými měli demonstrovat za to, aby ve vojenském prostoru Libavá byly umístěny nukleární zbraně. To už nebyla jen otázka ruských vojsk, ale důkaz vrcholné kolaborace a cynismu představitelů státu i města. Ale nesmíme se mýlit, že všichni obyvatelé přežívali tuto dobu se skřípěním zubů. Naopak. Naštěstí jen menšina s Rusy kšeftovala. Výměnný obchod alkoholu za benzín, tranzistorová rádia, dalekohledy, foťáky a další zbytečnosti čile kvetl.

V Československu bylo během okupace zabito přes 400 osob, škoda na majetku byla téměř 15 miliard. Devastace byla obrovská. I po tom čtvrtstoletí následky stále přetrvávají. Viditelné i neviditelné. Zasaženo bylo několik generací.

Několik fotografií toho, co nám v Olomouci po rusích zbylo naleznete ZDE.